Les potemněl. Marek se otřásl strachem. Věděl, že by neměl pokoušet osud a pokračovat v hledání. Na tomto nenadálém soumraku ho něco znepokojovalo. Snad to ani nebylo odbíjení vzdálených kostelních zvonů, které ohlašovalo poledne. Možná ho jen děsilo, že se setmělo tak náhle a nečekaně. Slunce si prudce zahalilo tvář, jakoby nesneslo pohled na nešťastníka, který se rozhodl získat to, co bylo lidem dávno zapovězeno. Měl strach. Přesto ho vidina legendárního pokladu uchvátila natolik, že potlačil všechny obavy a odhodlaně vkročil mezi stromy. Náhlý soumrak poděsil i všechny obyvatele lesa. Nebylo tvora, který by se na okamžik nezastavil a v duchu nepolitoval ubožáka, jenž se znelíbil jejich paní. Všechno nasvědčovalo tomu, že se ten nešťastník nezastavil před varováním, neutekl, ale místo toho zamířil hlouběji do lesa. Budiž mu tedy nebe milostivo. Ďábel již hraje o jeho duši vrhcáby. | II. Paní temnot, krásná královna vampírů, bydlí ve velkém domě uprostřed lesa, v místě, kam nikdy nepronikne ani jediný sluneční paprsek, kam se lidská noha nikdy neodvážila vkročit a kde jí jen hejkalové a podobná havěť, dělají společníky v jejím osamělém životě. Sedí ve velkém, moly prolezlém křesle, v sále jemuž majestátně vévodí černý katafalk s otevřenou rakví, po okraj naplněnou karpatskou půdou - domovskou půdou. Na stěnách je mezi pavučinami rozvěšena celá galerie jejích neslavně proslulých předků, jejichž zločinná minulost jim dosud čiší z namalovaných očí, přestože jejich skutečná sláva již dávno vybledla, stejně jako ty původně syté barvy jejich portrétů. Paní temnot sedí oblečena do omšelých svatebních šatů. V ruce drží svou křišťálovou kouli, jejíž lesk se odráží na její mrtvolně bledé tváři. Ta již dávno neudržovaná tvář je stále ještě velmi krásná, stejně jako tehdy, před mnoha lety, když ještě byla okrasou všech upířích plesů a slavností. Ona je pořád stejně krásná, jen ty vampíří reje dávno pozbyly všechen svůj lesk. Sedí nehnutě a očekává příchod neznámého. Věděla že přijde. Její tarotové karty ještě nikdy nelhaly. V nich ho uviděla, ještě dávno předtím, než se on sám vydal na cestu. Její tvář se zachmuřila. |