„Ty jsi skutečně dělal věci, které jsi přiznal?“
Neodpověděl.
Intenzivně jsem se mu podívala do očí a zdá se mi, že mu z nich hledí ironie.
Pak mě požádal, abych na všechno zapomněla a odešla k bratrovi do západního
Německa. „Stále jsem na tebe myslel a vypadáš tak, jak jsem si tě představoval
v cele.“
Jeho slova jsou pro mě nepochopitelná. Znovu chci vědět, jestli je tím, k čemu
Celý obsah
„Ty jsi skutečně dělal věci, které jsi přiznal?“
Neodpověděl.
Intenzivně jsem se mu podívala do očí a zdá se mi, že mu z nich hledí ironie.
Pak mě požádal, abych na všechno zapomněla a odešla k bratrovi do západního
Německa. „Stále jsem na tebe myslel a vypadáš tak, jak jsem si tě představoval
v cele.“
Jeho slova jsou pro mě nepochopitelná. Znovu chci vědět, jestli je tím, k čemu se
přiznal před soudem.
Dívá se na mě a mlčí.
Je mi ho hrozně líto. Mám ho ráda. Tak jako jsem vždycky měla.
Minuty utíkají, musíme se rozloučit.
Co říci člověku, který jde na popravu?
A co má říct on mně? Nepamatuji si z toho vůbec nic. Snad jen to, že mi slíbil ještě
dnes napsat dopis.
Odvádějí ho. Poslední okamžiky, kdy ho ještě vidím. Naposled v životě.
Skrýt obsah