Mniška Pema Čhödrön sdílí se čtenáři své učení neodolatelným stylem plným vtipu a vhledu, ve svém vyprávění mísí moudrost i důkladně odžité reflexe. Stala se vyhledávanou učitelkou a autorkou, na kterou se obracíme v situacích Když ztrácíme půdu pod nohama – jak zní název její nejslavnější knihy (česky vyšla v roce 2002 v nakladatelství Šťastní lidé).
V knize Přivítejte nevítané sdílí zatím jinde nevyprávěné příběhy ze svého bohatého života, prosté a přitom účinné praxe i velmi dobře přístupné rady. Čtenáře učí nalézt základní dobro v nás i lidech kolem, včetně těch nejproblematičtějších, o proměně nepřízně osudu v příležitost k růstu a osvobození se od prázdných a iluzorních nálepek, které nás jen rozdělují.
Pema také čtenáře seznámí s praxí jednoduché meditace v sedu a meditace vcítění.
Kniha Když není úniku: Umění milovat tento svět učí čtenáře říci životu ano. A to ve všech jeho podobách, i těch, které nám nepřijdou lákavé nebo je dokonce považujeme za bolestné. Lidský život tvoří mix radosti, utrpení, okamžiků jasného nahlédnutí podstaty věcí i totálního zmatení.
Říká se, že skutečně milovat druhé můžeme až ve chvíli, kdy umíme milovat sami sebe. A že skutečnou radost můžeme zažít, až když se naučíme neutíkat před bolestí. Důležité je otevřít se životu se všemi jeho aspekty. Oblíbená buddhistická mniška učí čtenáře skutečné laskavosti k sobě samým i druhým. Když se naučíme přijmout radostné i bolestné věci stejným způsobem, pochopíme tanec života ve všech jeho přirozených cyklech a můžeme ve svých srdcích objevit pramen odvážné lásky s pochopením, že v nás je odjakživa.
Citáty z knihy:
„Navahové své děti učí, že když ráno vychází slunce, je to pokaždé zbrusu nové slunce. Každé ráno se rodí znova, žije jeden den a večer navždy odchází. Jakmile jsou děti dost staré, aby to pochopily, dospělí je za rozbřesku vezmouven a řeknou jim: „Slunce má jenom jeden den. Musíte ten den prožít dobře, aby slunce nevyplýtvalo svůj drahocenný čas nadarmo.““
„Kdykoli se naštveme, nadáváme si nebo po něčem prahneme natolik, že je nám z toho mizerně, začneme vypínat, ztrácet jasné vědomí, jako bychom seděli na okraji Grand Canyonu, ale na hlavu si nasadili obrovský černý pytel.“
„Naše životní poslání je využít, co jsme dostali do vínku. Probudit se, dovolit, ať nás to, co proniká do našeho kruhu, neotupuje, ale probouzí.“
„Překonávání překážek je samo o sobě životní cestou. Bojovník neustále naráží na draky. Samozřejmě že má bojovník nahnáno, obzvlášť před bitvou. Je to děsivé. Ale i s roztřeseným, křehkým srdcem si uvědomuje, že se právě chystá vykročit do neznáma, a pak ten krok udělá a s drakem se utká. Uvědomuje si, že drak není nic jiného než projev nějaké nedokončené záležitosti a že ve skutečnosti je to právě strach, se kterým je potřeba pracovat.“
