Pan Spencer

Byl nádherný, starší a měl tu nejhorší pověst v celé Anglii. Z toho, jak se na mě díval, mi běhal mráz po zádech.  
Poprvé jsme se potkali na svatbě, kde za mnou vyšel ven a políbil mě. 
Podruhé skončilo naše setkání obrovskou hádkou, při které jsem ho vyhodila ze svého domu. 
Potřetí jsme si vyšli na dvojité slepé rande. 
Dokážete si asi představit mé překvapení, když jsem u stolu, kde na mě a mou kamarádku čekali dva krasavci, spatřila povědomé modré oči. 
Ale… ne… 
Byl sarkastický, vtipný a ať se propadnu, jestli to nebyl ten nejrajcovnější parchant, jakého jsem kdy viděla. 
Pak mi poslal e-mail s třiceti důvody, proč bych si s ním měla vyjít na rande. 
Čekala jsem imponující a inteligentní seznam. Zvědavě jsem se dala do čtení. 
1. důvod – Mám bílé zuby. 
2. důvod – Mám rád svoji babičku. 
3. důvod – Nosím boty velikosti 46 – sama si dej dvě a dvě dohromady. 
Ten muž je trouba a jeho seznam obsahoval ty nejbizarnější věci, jaké jsem kdy četla. 
A nejlegračnější. 
Smáli jsme se ostošest… a milovali se ještě víc. 

Všemu se dá utéct… kromě minulosti. A ta jeho nás dohnala. 

Divocí a krásní sukničkáři přece o nevinné holky, jako jsem já, nestojí, nebo ano? 

Vychází v překladu Michaely Vavrušové.