Knížka je pokračováním předchozích povídek „Benzín už nevoní, ale já to ještě stihnul“ – podobná rozsahem i způsobem vyprávění, ale přináší tentokrát historky ostřejší, chvíle, kdy je motorkář rád, že má nad sebou svého „anděla strážného“. Protože, a to je jedna z věcí, které se snaží říct, z motorky bylo, je, a vždycky bude snadné spadnout i když jezdit umíte, a i když jezdíte sebeopatrněji.
Těžko říct, zda andělé strážní opravdu existují, ale pokud ano, pak měl autor jednoho z nejlepších a díky tomu jde o čtení s trochou nostalgie. Nostalgie krásné a v mnohé z povídek duši hladící – a to vám Petr Hošťálek nabízí…
Životní kariéru Petra Hošťálka, od koloběžky přes jízdní kolo, motocykl, automobil až k veteránům, pokládá za přirozený vývoj své generace. Vlastnictví jakéhokoliv motorového vozidla pro něj vždycky znamenalo svobodu, tedy přinejmenším pohybu. Když se ho zeptáte, proč jede raději autem než autobusem, nejspíš odpoví, že vlastní autobus zkrátka nemá…
Petr Hošťálek umí strhnout k přečtení, ba hltání vzpomínek nejednoho „blázna“ pro motocykly a automobily, vyznávajících stejnou vášeň jako on. Ba i něco víc. Umí strhnout nejednoho váženého pána, který si vzpomene, jaké to bylo, když o této vášni jako kluk či mladý muž s plnou hlavou snů o jízdě kolem světa snil. Ba i něco víc. Umí strhnout nejednu manželku, partnerku, přítelkyni, ženu, která si uvědomí, že muž vedle ní je stále klukem, který dokáže milovat. Co? No přece všechno, jízdu, svět, život a v neposlední řadě i ji samou.
Sajdkárové závody byly odjakživa nejatraktivnější motocyklovou disciplínou. V době, kdy neexistovaly televizní přenosy, chodilo na motocyklové závody neuvěřitelné množství diváků. A v sajdkárech bylo na co koukat! Lidé obdivovali jejich jezdce, kteří zejména v zatáčkách předváděli nejen výkony svých strojů, ale i doslova akrobatickou obratnost. Padesátá léta po válce byla dobou jejich největšího rozvoje. Závodilo se na tom, co bylo. Na amatérsky upravovaných strojích z předválečných let i na zbytcích z výzbroje poraženého Wehrmachtu. Byla to doba nadšení, kdy se jezdilo ne pro peníze, ale pro radost ze sportovního zápolení. Jednou z výrazných osobností té doby byl Rudolf Sůva. Kluk ze Smrčí nad Železným Brodem, který o sobě tvrdil, že je "nejrychlejším pekařem", když přes týden rozvážel housky v sajdě motorky, se kterou v neděli závodil. Velmi brzy se vypracoval mezi nejlepší. Jezdil nejen rukama, ale hlavně "srdcem" a dobře věděl, že sajdkáry vyžadují nejen dokonal
ou souhru, ale především naprostou vzájemnou důvěru jezdce i jeho spolujezdce.
Ale to nakonec poznáte z jeho vyprávění sami...
