Moderní rodičovství se ocitá v pasti přemíry informací. Každý aspekt výchovy je analyzován, kritizován a zahlcen radami, často protichůdnými. Jedním z největších paradoxů současné doby je strach z technologií. Rodiče mají tendenci chránit své děti před digitálním světem, izolovat je od sociálních sítí a omezovat jejich kontakt s médii. Ale je to skutečně cesta k jejich ochraně?
Technologie bychom totiž už neměli brát jako nepřítele, ale jako nástroj, jak sobě ulehčit a zároveň dítě připravit na život s médií a technologiemi, se kterými se bude dnes a denně setkávat. Stejně jako dítě postupně objevuje svět chůze, jazyka či čtení, mělo by i technologie integrovat do svého života přirozeným způsobem – postupně, pod dohledem a s podporou rodičů. Zákazy a restrikce nevychovají dítě schopné kriticky přemýšlet o obsahu, se kterým se setká, ani mu nepomohou budovat digitální gramotnost, která se v jeho budoucím životě stane klíčovou.
Strach z neznámého je přirozený, ale pokud má rodič své dítě skutečně chránit, měl by především rozumět tomu, jaké konkrétní riziko v dané věku skutečně hrozí. Často se mluví o závislosti na technologiích, ale co to vlastně znamená? Pro děti platí určitá pravidla a s ohledem na jejich kognitivní schopnosti, které získávají v různém věku, také různé přístupy k využívání technologii. Přičemž řídit se technickými a časovými restrikcemi jako jediným výchovným prostředkem je spornou otázkou, která může vyústit do problémového chování v dalším životě dítěte.
- Předškolní věk (3–6 let): Děti v tomto období ještě neumí samy regulovat čas strávený u obrazovky, proto je klíčová aktivní rodičovská mediace – společné sledování obsahu a jeho vysvětlování. Výzkumy ukazují, že děti, které tráví více než 2 hodiny denně s obrazovkou bez interakce s dospělými, mají větší sklony k impulzivitě a problémům s koncentrací. Naopak děti, u nichž rodiče kombinují technologické aktivity s reálným světem (např. propojení vzdělávacích aplikací s reálnými úkoly), vykazují lepší jazykový a kognitivní vývoj. Avšak výzkumy také upozorňují na souvislost malých obrazovek z mobilů a tabletů a krátkozrakosti.
- Mladší školní věk (6–12 let): V této fázi je klíčová důvěra a postupná autonomie. Děti potřebují získávat digitální dovednosti, ale zároveň by měly být vedeny k tomu, aby chápaly základní pravidla online bezpečnosti, a to včetně práce s platebními online metodami. Studie ukazují, že děti, které mají s rodiči otevřenou komunikaci o internetu, jsou méně náchylné k rizikovému chování (např. sdílení osobních údajů nebo kontakt s neznámými lidmi). Rodiče by měli děti učit, jak fungují algoritmy sociálních sítí a proč jim není dobré slepě věřit. Zároveň ale neodsuzovat svět influencerů a hledat mezi nimi takové, kterým rodič i dítě důvěřuje.
- Starší školní věk (12–15 let): Největší hrozbou už není samotné používání technologií, ale způsob, jakým je dítě využívá. Výzkumy ukazují, že autoritářská výchova spojená s přísnou kontrolou často vede k tomu, že dítě začne technologie zneužívat skrytě a vyhýbat se diskusi. Naopak děti, které mají jasně stanovené hranice, ale zároveň jim rodiče umožňují určitou samostatnost, se učí přirozené digitální hygieně.
Dnešní děti potřebují získat nejen technologické dovednosti, ale také
odolnost vůči digitálnímu tlaku. Pokud se nenaučí pracovat s médii už v raném věku, mohou být v dospělosti náchylnější k dezinformacím, nadměrnému užívání sociálních sítí nebo závislosti na externím hodnocení.
Největší dar, který může rodič dítěti věnovat, není jenom restriktivní a na čas omezená ochrana před technologiemi, ale
schopnost s nimi pracovat uvědoměle, bezpečně, a především schopnost přemýšlet.
PhDr. Martina Švecová, MSc.
Autorka knihy, Rodič 21. století – Příručka pro rodiče o dětech a médiích
https://www.grada.cz/rodic-21-stoleti-14615/